POVÍDÁNÍ O MALÝCH SVATBÁCH S VELKOU LÁSKOU
- Veronika Homola
- 29. 4. 2021
- Minut čtení: 20
Aktualizováno: 4. 5. 2021
Malá svatba mého muže a mě vždycky velmi lákala. Když jsme se pro tento formát veselky rozhodovali, tak jsme zvažovali všechny výhody a nevýhody. Pátrala jsem po různých článcích svatebních agentur v online světě a hledala zkušenosti i v diskuzních fórech. Všechny tyto zdroje však byly pro mě příliš abstraktní. Nebyly hmatatelné, byly vzdálené. V hlavě jsem zapátrala a vzpomínala na všechny své známé nebo přátele, o kterých jsem věděla, že se brali podobně.
Pamatovala jsem si zejména na Toma s Bárou a Bětku s Tomem. Tyto dvě svatby mi dodaly odvahu mé přání zrealizovat. Později, když jsem se o své svatbě zde na blogu rozepsala si ke mně našly cestu i další příběhy. Rozhodla jsem se tyto páry vyzpovídat a poskládat tak článek plný příběhů ze života. Snad budou tyto rozhovory s mými kolegy, známými, přáteli nebo i příbuzenstvem stejnou inspirací a oporou, jakou byly pro mě. Kdo taky ví, kdy pandemie skončí a bude zase prostor pro velké obřady. Láska totiž kvete v každé době lockdown nelockdown...
MARKÉTA & PATRIK | 14. 05. 2016 | LÁSKA PŘES INTERNET
(za pár odpovídá Markéta)
Markéta (34) a Patrik (36) budou mít za měsíc pět let od svatby, celkem spolu tvoří pár 9 let. Společně žijí ve svém bytě v pražských Kolovratech s francouzským buldočkem Bibinkou.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jste se s Patrikem seznámili?
S Patrikem jsme se tenkrát seznámili přes jednu internetovou seznamku. Ozvalo se mi spousta zájemců, kteří na mě nepůsobili příliš dobře. Patrik tam byl asi jediný normální, tak jsem se rozhodla, že si s ním vyrazím. Když jsme se sešli, tak jsem se do něj okamžitě až po uši zamilovala, byl to přesně typ muže mých snů. Chvilku jsme spolu randili, ale byli jsme příliš mladí a brzy jsme zjistili, že každý chceme od vztahu něco jiného. I když mě to velmi mrzelo, tak jsme vztah ukončili. Náhoda tomu chtěla a za dva roky jsme se potkali na jedné akci v pražské Akropoli. Od té chvíle jsme spolu začali znovu randit a jsme spolu dodnes.
Jak dlouho poté jste se s Patrikem začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo?
O svatbě jsme začali uvažovat zhruba po čtyřech letech. Okolí se nás již delší dobu na svatební téma vyptávalo. Byli jsme moc zamilovaní a bylo to z nás hodně cítit. Žádost o ruku vnímám spíše tradičněji, a tak jsem aktivitu v tomto ohledu nechala na Patrikovi.
Co bylo dál? Proběhla žádost o ruku? Pokud se o zážitek budeš chtít podělit, tak budu moc ráda.
Žádost o ruku proběhla, ale byla to katastrofa. (smích) Tehdy jsme byli na wellness pobytu někde na horách. Celý den jsme se procházeli s naším pejskem v přírodě a večer si zašli na večeři. Bohužel jsem ten večer byla velmi unavená, byla jsem bez nálady a nebylo mi příliš dobře. Nakonec jsem večeři předčasně ukončila a vrátili jsme se na pokoj. Tohle vše vím samozřejmě až zpětně. (smích)
Ta skutečná žádost o ruku proběhla až za dalších pár měsíců. Jednou v pátek po práci jsme si zašli na sushi a tam mě Patrik překvapil prstýnkem. Zpětně se musím smát. Mezi tímto dnem a osudným wellness pobytem byly například Vánoce, jedno z nejromantičtějších období v roce, a Patrik se rozhodne pro sushi. (smích)
Proč jste se nakonec s Patrikem rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
O utajenou svatbu se určitě nejednalo. Pro nás asi největší problém byla vzdálenost mezi oběma rodinami. Patrik pochází ze Slovenska až z Prešova a já jsem původně z Východních Čech, takže by to bylo velmi komplikované. Dalším důvodem byly určitě peníze. V tom roce jsme společně kupovali byt a také nové auto. Nejvíce peněz šlo právě do zařizování bydlení. Navíc moje rodina na velké akce není a Patrik už měl jen prarodiče.
Na svatbě byla jen nejbližší rodina, tedy moje mamka s taťkou, můj brácha a také brácha ženicha jako svědci. V plánu jsme měli jen obřad, kam se na nás dorazilo i pár kamarádů podívat, a poté oběd v restauraci zase jen s nejbližší rodinou. V létě jsme ještě dodatečně pořádali pro přátelé posvatební párty, kterou jsme si všichni moc užili.
Změnila bys s odstupem času na své svatbě něco? Je Ti líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Zpětně toho rozhodně nelituji. Svatba je jednodenní záležitost, kdežto v bytě potom žiješ při troše štěstí celý svůj život. Přiznám se, že nejsem ani organizátor, takže velikost svatby byla přesně pro mne. Kromě šatů, obutí a kadeřnice jsem nemusela řešit absolutně nic. Jenom jsme se těšili na ten “náš den”. Možná je mi dnes trošku líto, že jsme s rodiči měli jen oběd a neudělali si po něm ještě malou rodinnou párty. S kamarády jsme naši svatbu zapili a s rodiči bohužel ne. Jinak bych nic neměnila, vzpomínám na to ráda.
Jak vzali vaši svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Jelikož nebyla tajná, tak to vzali naprosto bez problémů. Jen tedy Patrikův děda byl trošku zklamaný, že nemohl být u toho. My jsme ale tehdy měli v plánu, že za nedlouho po svatbě za nimi dorazíme na Slovensko, kde to společně oslavíme. Bohužel se toho dědeček už nedožil. Zemřel náhle den po naší svatbě.
Co bys poradila lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Určitě bych jim poradila, že by se měli uvolnit, hodit starosti za hlavu a užít si to. Právě proto dělají malou svatbu. Tady není na co zapomenout. Není tu prostor pro stres a nervozitu. Člověk by se neměl bát a měl by si jít za svým přáním.
ILONA & ROBERT | 15. 02. 2003 | OSMNÁCT LET SPOLU
(za pár odpovídá Robert)
Robert (47) se svou ženou Ilčou (42) v únoru oslavili 18. výročí svatby, celkem tvoří pár téměř 30 let. Bydlí v útulném bytečku ve Zruči nad Sázavou společně se svými třemi dcerami Bětkou (18), Julčou (16) a Matildou (11). Mezi členy domácnosti patří také kočička Phoebe a dva kocouři Zrzek a Mikeš.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jste se s Ilčou seznámili?
Dost neoriginálně na diskotéce v dávno neexistujícím baru. Posilněn alkoholem jsem sebral odvahu a jal se jí baliti. Druhý den ráno jsem hned věděl, že to nebyla záležitost jednoho večera a absolutně jsem ji nemohl dostat z hlavy, byl jsem úplně posedlý, až po uši zamilovaný, bezuzdně a absolutně. Trvalo ještě pár týdnů, než jsme se dali oficiálně do kupy, ale stalo se. Bude to tak třicet let nazpátek.
Jak dlouho poté jste se s Ilčou začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo?
Po deseti letech. Nepovažovali jsme to za nijak potřebné nebo nutné. Mít na náš vztah glejt. Když se ale měla narodit první dcera, shodli jsme se, že zoficiálnění nám nemůže nijak uškodit a holka nebude mít zmatek v příjmeních. (smích)
Co bylo dál? Proběhla žádost o ruku? Pokud se o zážitek budeš chtít podělit, tak budu moc ráda.
Přiznám se, kamenujte mě, že si tak úplně nepamatuji, a dokonce si myslím, že oficiální žádost o ruku neproběhla.
Proč jste se nakonec s Ilčou rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
Utajenou nikoliv, ale žádná jiná než malá nám ani nepřipadla v úvahu, chápu, že spousta nevěst si chce užít svou velkou svatbu, ale oba jsme dali přednost utopit peníze, kterých nebyl dostatek, v rozumnějších věcech než opulentní svatební veselici. Koupili jsme dva prstýnky za pět tisíc, které zaplatila tchýně jako svatební dar, za šaty z půjčovny dali asi dva tisíce, a to byly skoro všechny náklady na svatbu…
Změnil bys s odstupem času na své svatbě něco? Je Ti líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Rozhodně ne!
Jak vzali vaši svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Varianta, že by se neúčastnila tchýně nebyla ve hře, je Polka, potrpí si mnohem více na tradici a obřady a neoželela by svatbu dcery. Naši na svatbě nebyli, nikdy neměli moc rádi podobně veřejné akce, takže ani svatba vlastního syna jim netrhala žíly a v pohodě souhlasili, že to bude svatba jen se svědky (a tchýní). S odstupem let mi ovšem mamka opakovaně vyčítala, že jsem je ‚ani nepozvali na svatbu‘, jako by to tehdy nebylo s jejich souhlasem. Ač to měla být svatba ve čtyřech a všichni kamarádi na to byli upozorněni, nakonec na libeňský zámeček na čumendu asi deset lidí samovolně přijelo.
Co bys poradil lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Ať do toho jdou, vyberou si nějaké hezké místo a opravdu striktně dodrží nepozvat buď nikoho nebo všechny, jinak to dělá zlou krev ‚já tam nebyl a Franta jo!‘.
BARBARA & TOMÁŠ | 14. 06. 2013 | NEPOCHOPENÍ
(za pár odpovídá Tom, avšak s pečlivou konzultací a schválením drahé polovičky Báry)
Tom (34) s Barčou (38) nastoupili na společnou cestu životem před 15 lety, v červnu také oslaví 8. výročí vstupu do manželství. Se svou dcerkou Violkou (5) žijí v řadovém domku s pestrobarevnou zahrádkou v Kolíně.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jsi se s Bárou seznámil?
Na podzim 2001, během školního zájezdu do Francie. Já jako student gymnázia, Bára jako novopečený student VŠ a zároveň doprovod její maminky, která byla mou učitelkou. Těžko říct, zda to způsobila Paříž, město milenců, nebo následné pokračování cesty do slunné a levandulí provoněné Provence, ale jiskra přeskočila. Začali jsme se spolu bavit, všímat si jeden druhého. Za osudový okamžik by se dala označit zastávka v Avignonu. Vrátil jsem se pro věci do autobusu a tam seděla pouze Bára, poslouchala francouzské rádio, kde zrovna oznamovali výbuch v chemičce v Toulouse (to si prostě zapamatujete) a vzájemná chemie začala působit. Přesto nejprve mezi námi vzniklo přátelství, které se postupně změnilo v partnerský vztah, i když cesta k němu trvala až do září 2006. Ale to už je jiný příběh.
Jak dlouho poté jste se s Bárou začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo?
Těžko říct, kdy přesně. Určitě je to téma, které v každém vztahu více či méně průběžně rezonuje. Pro svatbu jsme se rozhodli v roce 2013, tedy po 7 letech vztahu. Už to prostě bylo na místě. Plánovali jsme výhledově rodinu, žili jsme ve společné domácnosti 4 roky. Šlo o posun ve vztahu k nejvyšší možné metě. Zároveň i o potvrzení našeho svazku, vzájemná práva a spoustu praktických, řekněme až pragmatických věcí (např. při nemoci mít přístup k informacím o partnerovi, možnost vzít si jako manželé úvěr na bydlení za výhodnějších podmínek apod.).
Co bylo dál? Proběhla žádost o ruku? Pokud se o zážitek budeš chtít podělit, tak budu moc ráda.
Žádná romantika, jak by možná někdo čekal. Přistoupili jsme k tomu opravdu velmi jednoduše. Tak nějak vyplynulo, že je ten správný čas, začali jsme řešit podobu svatby, datum, prstýnky a další věci. Jednoduše se řeklo: svatba bude.
Proč jste se nakonec s Bárou rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
Jednalo se o malou, utajenou svatbu. Pouze my dva, svědci a fotograf. Možná to bylo délkou našeho vztahu, možná i tím, že jsme oba velcí introverti (a já teda určitě větší než Bára) a vystavování se na odiv dalším zrakům opravdu není to, po čem toužíme. Svatba nám přišla jako další logický krok v našem vztahu, krok, který by neměl nikoho v našem okolí překvapit. Proto jsme si ji chtěli užít, udělat si „svůj den“, který bude jen a jen náš (a myslím si, že na fotkách je ta radost a uvolněnost znát). Jde přeci o okamžik, který v lepší případě zažijete jen jednou za život. Tak proč si ho neužít?
Samozřejmě finanční stránka věci je také rozhodující. Nemáme obecně problém dát peníze za smysluplné a hodnotné věci, není to tedy otázka chtít ušetřit. Ale proč hostit XY lidí, když jde přeci o nás dva? Samozřejmě jsme měli různé pochyby, změny názorů a postojů. Chvíli jsme uvažovali o verzi s rodiči (v Bářině případě tedy jen s maminkou), ale bylo nám jasné, že už v tu chvíli to bude neudržitelné a nastanou otázky typu „A co brácha? Nebo babičky?“; a pak by to byli i tety, strejdové, sestřenice, bratranci, a proč pak ne kamarádi… a jsme minimálně na 50 lidech. Lidech, kteří se vzájemně neznají a do budoucna z velké části ani znát nebudou. Ne, prostě chceme den jen pro sebe a musíme to utajit do poslední chvíle. Takže ani Báry maminka, se kterou jsme bydleli v jedné domácnosti, nic netušila. Potají jsme celou „akci“ vymysleli, doladili, předem si vytiskli oznámení, která pak rozešleme a už se jen těšili na den D.
Jak vzali vaš svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Kamarády nechme stranou, ti byli prostě „naši“ (myšleno přející), proto jsou naši kamarádi. Znají nás a podporují, stejně jako my je. Rodina? Po pravdě mnohem hůře, než jsme čekali. Samozřejmě jsme nečekali, že bude každý „skákat radostí“ a blahopřát nám, na druhou stranu nikdo nečekal reakce, které přišly. Abych byl spravedlivý, bylo to s rodinou 50:50. Báry rodina to vzala bez problémů. Navíc již za sebou měla historicky 2 podobné svatby, takže to ani velký šok nebyl. Báry maminka se novinku dozvěděla jako první, po příjezdu domů, ještě v den svatby. Samozřejmě to obrečela, vdalo se její jediné dítě, ale byly to vesměs slzy štěstí.
Moje rodina to nepřijala. Samozřejmě časem se všichni museli s danou situací smířit, ale jejich reakce byly přehnané, řekněme až hysterické. Výčitky, pláč, lamentace, citové vydírání. Nechci se rozepisovat konkrétně o tom, co kdo a jak dělal, napsal a řekl, ale příjemné to rozhodně nebylo a myslím, že to naše vzájemné vztahy navždy poškodilo. Dohnalo nás to až k pochybnostem, zda není chyba v nás, zda jsme něco ošklivého neprovedli, ale díky podpoře druhé části rodiny, přátel i kolegů v práci jsme to překonali. A ještě více se utvrdili v tom, že jsme rádi za ten „náš den“.
Změnil bys s odstupem času na své svatbě něco? Je Ti líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Není. Byl to krásný okamžik našeho vztahu, na který máme silné vzpomínky, navíc zachycené na úžasných fotografiích. Děkujeme Petře!
Co bys poradil lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Určitě je nutné předem promyslet všechny okolnosti a souvislosti, možné následky a důsledky a alespoň částečně se na ně připravit. Ale jestli jsou pevně přesvědčeni, že to je to, co chtějí, ať neváhají a jdou do toho. Je to jejich život, jejich vztah a pokud někdo tvrdí, že tím pokazili cokoliv, zklamali kohokoliv… je to problém pouze těch, kteří to říkají. Stejně tak, když chce někdo velkou svatbu a ví, že to je to pravé, ať neváhá a udělá ji. Každý jsme jiný, každý máme jiné pocity, dojmy a prožíváme věci jinak. Svatba je den nás dvou, a tak si ji každý udělejme takovou, jakou chceme.
TEREZA & MICHAL | 04. 04. 2021 | SVATBA S BŘÍŠKEM
(za pár odpovídá Terka)
Chození trvalo Terce (32) s Michalem (28) přesně 3 roky, než se letos v den svého výročí vzali. Bydlí v domečku v Cerhenicích. Jejich čerstvá rodina se v červnu rozroste o dalšího člena rodiny.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jsi se s Michalem seznámila?
Seznámili jsme se tradičně na pracovišti v kolínském Paramu, kde jsem asi 6 let pracovala. Michal právě nastoupil do vedlejšího oddělení. Ze začátku jsme spolu komunikovali jen na pracovní bázi. Později jsem zjistila, že se na mě Michal ptá, kudy chodí. (smích) Přibližně ve stejnou dobu jsem si sama všimla, že je Michal opravdu fajn chlap. Slovo dalo slovo a během jedné společné směny jsme si vyměnili telefonní čísla a domluvili se, že spolu něco podnikneme i mimo práci. Asi po týdnu mě Michal pozval na rande. Místo a čas jsem znala, ale zbytek měl být překvapení. Michal nám zařídil soukromou prohlídku v poděbradském ekocentru Huslík, kde jsme se mohli potkat se všemi zvířátky z jejich stanice. Bylo to báječné první rande, které způsobilo, že jsme se dali v magické datum 4. 4. 2018 spolu dohromady.
Jak dlouho poté jste se s Michalem začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo?
Tato vzájemná otázka přišla po třech skvělých společných letech. Během nich jsme stihli podniknout spoustu dobrodružství, podařilo se nám vybudovat vlastní bydlení, povedlo se nám bez problému otěhotnět, a hlavně jsme se zvládli navzájem velmi dobře poznat. V závěru jsme zjistili, že jsme si zbyli sami pro sebe. Najít totiž někoho, kdo je ve všech ohledech s vámi, ať se děje cokoliv, je v dnešní době opravdovým zázrakem. Svatbu jsme začali řešit hlavně kvůli očekávanému miminku. Bylo to pro nás jednodušší po administrativní stránce otcovství, a hlavně jsme si oba přáli být jedna rodina. (smích)
Co bylo dál? Proběhla žádost o ruku? Pokud se o zážitek budeš chtít podělit, tak budu moc ráda.
Michal vzal žádost o ruku hodně tradičně. Nejprve se zeptal mého táty, jestli by si mě mohl vzít. Odehrálo se to asi 14 dní před svatbou. Potom jsem nervózně čekala, kdy přijde s žádostí i za mnou. Čas do svatby se pomalu krátil a Michal s prstýnkem pořád nikde. Už jsem si i myslela, že se nezeptá. (smích) Pěkně mě napínal. V předvečer našeho svatebního dne jsme spolu leželi u televize a popíjeli nealko víno. Uprostřed příjemného večera se zvedl a někam se vytratil. Za chvilku se tajuplně vrátil, poklekl přede mnou na koleno, zeptal se s prstýnkem v ruce “Vezmeš si mě? Nebo vlastně vy oba?” a pohladil mě po těhotenském bříšku. Samozřejmě jsem s nadšením souhlasila. (smích)
Proč jste se nakonec s Michalem rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
Na začátku února 2021 jsme začali vše ohledně svatby promýšlet. Jak se vzít v době vrcholného lockdownu? (pozn. během pandemické situace COVID-19 byly tou dobou uzavřeny všechny okresy) V závěru jsme se shodli na tom, že je to pro nás vlastně polehčující okolnost. Nechtěli jsme velkou svatbu, a tak jsme se původně domluvil jen na svědcích. Později jsme k nim připojili ještě naše rodiče, protože by nás určitě do budoucna mrzelo, že by u toho nemohli být s námi.
Pro malou svatbu jsme se mimo jiné rozhodli i z toho důvodu, že ani jeden nestojíme o velké akce se záplavou lidí. Zároveň bychom stejně nemohli kvůli mému pokročilému těhotenství bujaře se vším všudy oslavovat. A v neposlední řadě nám do příprav nikdo nemluvil. Nejdůležitější bylo, že to byl NÁŠ den, jak jsme si ho přáli mít MY.
Změnila bys s odstupem času na své svatbě něco? Je Ti líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Zatím je to velmi čerstvé. (smích) Ale myslím, že litovat rozhodně nebudeme. Všem, kdo jsou na pochybách, zda volit právě malou svatbu, vřele doporučuji. Díky tajné svatbě jsme si den užili nejvíc, jak jsme mohli.
Jak vzali vaši svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Původní plán byl vzít na svatbu pouze svědky. Volba padla na mou sestru Lucku a Michalova bratra Martina. Poté se nám to rozleželo v hlavě a rozhodli jsme se, že nechceme připravit naše rodiče o tento zážitek. Nakonec by to bez nich nebylo ono. (smích) Pozvali jsme je na poslední chvíli (cca 14 dní před obřadem). Michal svým rodičům oznámil, že se budeme brát, ať si v ten den udělají čas. U mé rodiny jsme pozvání spojili zároveň s žádostí o ruku mého tatínka. Na obou stranách vše proběhlo hladce. (smích)
Teprve postupně jsme pouštěli naši novinku do světa. Všichni naše rozhodnutí respektovali. Dočkali jsme se jen samých příjemných a přejících reakcí.
Co bys poradila lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Malou a tajnou svatbu rozhodně doporučuji. Má hodně co do sebe. Člověk se nemusí nervovat velkými a dlouhými přípravami nebo dokonce tím, že se něco nepovede. Prostě jste SPOLU teď a tady. Se svou láskou si opravdu užíváte každou vteřinu, i ten nejméně podstatný okamžik. Myslím, že není nic lepšího než právě malá svatba v utajení. Věřte mi, protože mám s čím porovnávat. Asi před šesti lety jsem měla přesně opačnou, velkou svatbu.
Zapomenout by se nemělo asi na fotky. Později budou skvělou vzpomínkou. My si vybrali jako fotografku mou sestřenici Veroniku, která nám udělala skvělé fotky. (smích)
KRISTÝNA & KAREL | 15. 11. 2019 | DCERA DRUŽIČKOU
(za pár odpovídá Kristýna)
Momentálně Kristýna (30) s Karlem (38) od letošního února už nežije ve společné domácnosti v Rovensku pod Troskami. Vztah jim po 6 letech společného života bohužel nevyšel. Kristýna však nelituje, protože díky Karlovi má skvělou dceru Kačenku (5), která je jí nyní velkou oporou.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jsi se s Karlem seznámila?
Tenkrát jsem byla hodně nešťastná v jednom už téměř rozpadlém vztahu. Asi jsem tehdy nedokázala zabouchnout dveře a jít dál. Měla jsem hodně nabourané sebevědomí, které jsem se snažila zvedat tím, že jsem si psala přes Facebook s klukama. Na Karla jsem tam také narazila a přidala si ho do přátel. Když jsme se poprvé sešli, tak jsem byla trošku zklamaná, protože oproti profilové fotce byl starší. Původně jsem staršího kluka po špatných zkušenostech znovu nechtěla.
Paradoxní bylo, že jsem si v té době psala s více klukama a můj bývalý přítel opakovaně přišel na zprávy od Karla. Nebylo v tom nic špatného, prostě jsme si jen kamarádsky psali, ale on i tak velmi žárlil. Nakonec se dá říct, že jsem ze vztahu utekla. Karel mi pomohl se osamostatnit. Brzy jsem se do něj zamilovala. Společně jsme si postupně sehnali byt. Chodili jsme spolu od listopadu 2014, v září jsme se stěhovali do nového a už v květnu jsem měla Kačenku v bříšku.
Jak dlouho poté jste se s Karlem začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo?
První zmínka o svatbě padla už, když jsem měla dceru v bříšku. Řešili jsme, jestli se máme vzít hned s bříškem, potom za čerstva bez bříška, nebo počkat až Kačenka povyroste a půjde nám za družičku. Hodně jsme se bavili o příjmení dcerky. Nakonec to vše strašně rychle uteklo. Nejprve starosti se stěhováním, poté starost o čerstvé miminko. Také jsme se relativně těžko spolu sžívali, tak jsme tomu chtěli dát více času. Nakonec jsme se vzali až po 5 letech na naše výročí.
Co bylo dál? Proběhla žádost o ruku? Pokud se o zážitek budeš chtít podělit, tak budu moc ráda.
Žádost o ruku proběhla u Karlových rodičů, v jeho pokoji. Prstýnek pro mě měl, ale zpětně mě napadá, jestli jsem si ho trošku nevynutila, protože jsem o prstýnku hodně mluvila a přála si ho.
Proč jste se nakonec s Karlem rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
Přiznám se, že jsem si potom přála svatbu hlavně kvůli společnému příjmení s dcerkou. Všude jsem musela vysvětlovat, že se jmenuji jinak a nebylo to příjemné. Zvažovala jsem i přejmenování, ale to bych si kvůli drbům na maloměstě nemohla pomalu dovolit. Nakonec jsme se tedy rozhodli, že si uspořádáme malou svatbu. Moje původní představa byla, že bychom si vzali jako svědkyni třeba uklízečku. (smích) Ale potom jsem si uvědomila, že by to mamku mrzelo, když jsem její jediná dcera. Tak jsme pozvali oboje rodiče, sourozence a svědky.
V době plánování svatby jsem začala být v kontaktu znovu s biologickým otcem. Tak jsem si nakonec přála, aby mě na svatbě vedli oba tatínci. Moje přání se jim asi příliš nezamlouvalo, ale nakonec jej respektovali.
Vlastně jsem nechtěla ani moc společnou hostinu. Naše obě rodiny se navzájem moc neznali, a navíc jsou každá úplně jiná, tak jsem se bála, aby to dělalo dobrotu. Nechtěla jsem vzájemné přetvářky. Měl to být NÁŠ den, tak jsem ho nechtěla prožít v trapné atmosféře. Nakonec jsme měli i ten oběd. Nakonec jsme zašli na hamburger jen my novomanželé a naše děti.
Změnila bys s odstupem času na své svatbě něco? Je Ti líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Změnila bych to, že jsem zapomněla na dvě věci. Chtěla jsem fotku s nápisem “jsem jeho/jsem její”, tak to mě pak mrzelo. A ještě jsem si vytiskla obrázek se stromem, kde se všichni měli podepsat a já jim ho zapomněla dát. Ale to jsou jen detaily, celkově bych rozhodně neměnila. I když možná bych změnila místo svatebních příprav. (smích) Oblékala a česala jsem se u našich a mamka hrozně stresovala, tak ten stres přenášel na mně. Bez toho bych se vůbec nenervovala. (smích)
Jak vzali vaši svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Rodinu jsem měla na svatbě takřka celou. Kamarádi to vzali sportovně. Sem tam si mě tedy dobírají, že jsme neudělali žádnou pořádnou pařbu, ale jinak mi nic nevyčítají. Můj nejlepší kamarád mi šel za svědka, což bylo asi jediné důležité. S Karlem jsme neměli společné přátele, ale každý své, tak i proto jsme volili komornější svatbu.
Co bys poradila lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Myslíš kromě podpisů na obrázek stromu? (smích) Ale vážně… Neměli by zapomenout na sebe a stát si za svým rozhodnutím. Já si přála mít jako doprovod dva tatínky a měla jsem je tam, i když mi spousta lidí v okolí říkala, že jsem blázen a že to není normální. Když už ta svatba byla, tak jsem si jí asi chtěla nakonec kompletně prožít včetně těch tatínků.
ALŽBĚTA & TOMÁŠ | 11. 06. 2017 | BĚŽECKÁ ROMANCE
(odpovídá za pár převážně Alžběta, je deset večer a Tomáš usnul u uspávání syna, připojuje se a statečně sekunduje)
Alžběta (39) a Tomáš (32) v červnu oslaví čtyři roky od svatby plus jeden rok od seznámení. Žijí v secesním bytě z roku 1910 na Kladně společně se svým tříletým synkem jménem Theo.
Začneme úplně od začátku. Kdy a jak jste se spolzu seznámili?
Alžběta: S Tomem jsme se seznámili v roce 2016 v Rychnově nad Kněžnou - tři dny předtím, než jsme spolu začali chodit. Tři dny před tím, než se mnou Tom začal chodit.
Tomáš: Byla to rozhodně jednostranná láska na první pohled. (smích)
Alžběta: Do Rychnova jsem tehdy jela na trénink jejich Spartan Group, na který Tom kvůli práci nedorazil. Potkali jsme se až po tréninku u auta, kde se do mě rovnou zamiloval. Rozuměj, já zpocená, udřená a totálně nespolečenská v teplákách..., moc vlastně nevím, jak se to stalo. Šli jsme se s jejich partou navečeřet. Tom byl celej večer pěkně drzej. Asi za tři dny jsem potřebovala vyřešit přihlášky na závody, to se ale ukázalo, že on neřeší. Ale začali jsme si tak povídat, po chatu. Za další dva dny mi oznámil, že celou záležitost hluboce promyslel, miluje mě a hodlá se mnou strávit zbytek života, tak ať si to zařídím. No a jak vidíš, tak jsem si to teda holt zařídila. (smích)
Tomáš: Sebral jsem veškeré odhodlání a risknul to. Ono totiž nebylo co ztratit a vidíš, vyšlo to. (smích)
Jak dlouho poté jste se spolu začali bavit o svatbě? Co vás k tomu vedlo? Vlastně jste se bavili nejspíš o svatbě hned od začátku, když ti Tom oznámil, že s tebou chce strávit zbytek života?
Alžběta: To jsem tehdy ještě nevnímala jako žádost o ruku. V té době jsem už byla rozvedená a o další svatbě jsem fakt neuvažovala. Vydrželo mi to relativně dlouho, ne?
Tomáš: Opravdu relativně. To slovo “relativně” je tam důležité.. (smích)
Alžběta: No, jo, no.. Seznámili jsme se koncem května, začali spolu chodit v červnu. Na Silvestra jsme byli s dalším párem v Kutné Hoře a ten večer hráli hru Krycí identity. V jeden moment se ve hře objevil obrázek s prstýnkem. Tehdy druhá slečna svému příteli rovnou řekla, jaký prstýnek by si představovala. Představ si to a najednou se všichni dívají na mě. Co ti budu povídat, moc jsem nevěděla, co na to říct, ale potom jsem si vzpomněla na prstýnek své babičky s velkým tmavě modrým safírem. Tak jsem řekla, že bych přesně takový potřebovala. Ehm a v únoru jsem ho dostala.
Tomáš: V Londýně. Tady se takovej prstýnek prostě nedal sehnat.
Co bylo dál? Jak proběhla žádost o ruku?
Alžběta: Tehdy jsme byli v Londýně pro změnu s jiným dalším párem. Prstýnek jsme našli na internetu pár týdnů dřív, v jednom starožitnictví ve východním Londýně. Jenže nebyli ochotní ho poslat poštou. Proto jsme museli my do Londýna. Ale byl předvybranej. Horší je, že v UK jsou velikosti označované jinak než u nás, takže to byla taková sázka do loterie, jestli sedne. Bylo potřeba ho vyzkoušet. Nenápadně. (smích) Sami. Stálo nás to ten den nachozených 36 km městem. Po 23 km, na Tower Bridge, to ta druhá dvojice vzdala a vrátili se autobusem do bytu, který jsme měli pronajatý na Victoria Station.
Tomáš: Výběr byl jednoduchý. Eli si vyzkoušela čtyři předvybrané prstýnky a tenhle jediný seděl naprosto přesně. Tak jsem ho na tajňáka koupil.
Alžběta: Ano, musela jsem mít zakryté oči, abych neviděla, jak vypadá. (smích) A vůbec jsem ho předtím neviděla na webu.
Tomáš: Ještě se nám povedla v rámci zásnub jedna historka. My jsme experti na to, aby se nám stávaly historky, víš?
Alžběta: Všechno děláme jedenáctého. Nějak nám to tak vychází. Takže i žádost o ruku měly být jedenáctého, v sobotu. Já se nadchla pro žádost o ruku mezi květinami. To není v únoru v Londýně úplně snadný. Ale v nějakém průvodci jsme našli Flower Market on Sunday. Tak jsme tam v sobotu vyrazili. Obrovský liják, komplet prázdná ulice, nikde ani kytička.
Tomáš: Nikde ani noha. Doslova ani živáčka. Tak jsme tou ulicí procházeli sem a tam, až jsme narazili na místní dámu s pejskem. Tak jsme ji zastavili a ptali jsme se, co se děje, že měla být ulice plná květin. Ano, měla, ale až v neděli. (smích)
Alžběta: Paní byla moc milá a poradila nám alespoň tři bloky odtud Food Market, tak jsme tam šli zahnat zklamání, objevili jsme výborný bonbony a dali si úžasný burger u stánku v dešti. (smích)
Tomáš: A jen abys věděla, tak ta historka měla konec o pár dní dřív. 8.2. jsme přiletěli do Londýna, 9. jsme vyzvedli prstýnek a já Eli požádal o ruku ještě ten večer. Bylo to trochu kostrbatý a chtěli jsme to zopáknout mezi těma kytkama, ale když tam nebyly, tak platí ta žádost z 9. února.
Alžběta: Což prý je úplně v pohodě, protože 9 + 2 je taky 11. (smích) Tak mi to ten večer zdůvodnil, když jsem na něj zděšeně hleděla. (smích)
Proč jste se nakonec rozhodli pro malou svatbu? Jednalo se o utajenou svatbu?
Tomáš: Že se budeme brát tajný nebylo, oznámili jsme to 28. května z Liverpoolu, kde jsme byli odběhnout já maraton a Eli půlmaraton. Ale je jasný, že nikdo nečekal, že se vezmeme hned 11. června.
Alžběta: Proč malou? Abychom nemuseli dělat kompromisy. Aby to byl náš den. Abychom si to mohli zařídit po svém. Věděla jsem, že to takhle bude fajn, že velká svatba není potřeba.
Tomáš: Za mě to bylo fakt skvělý rozhodnutí v tom, že nám do toho opravdu nikdo nemluvil. Nebavilo by mě poslouchat celý rok okolí, že je potřeba to a to, tak a tak.
Alžběta: Když pominu, že to má být váš den, tak podle mě jsou na svatbě dvě důležitý věci, ostatní nějak okecáš, ale tyhle dvě ne. Fotky a šaty. Fotky, protože to je to, co vám z toho dne zbyde a potom šaty, protože to je to, co máte na těch fotkách na sobě. Když bude přesolená polívka, tak se na to za dvacet let zapomene, ale mizerný šaty a špatnýho fotografa neokecáš. (smích) Takže jsme měli nejlepší fotografku a nejkrásnější šaty, to je jasný. (smích)
Změnili byste s odstupem času na své svatbě něco? Je vám líto, že jste se rozhodli pro komornější verzi?
Alžběta: Jediné, co bych na svatbě změnila, kdybych se měla někdy znovu vdávat, tak už by to nebylo nikdy v červnu.
Tomáš: Nebo ne v pět hodin odpoledne, ale spíš v pět hodin ráno.
Alžběta: Bylo strašný horko. Fotografka vyhrožovala, že budou všechny fotky přepálené. V dlouhých rukávech to bylo fakt náročný. Hrozný vedro. Jinak bych neměnila nic.
Jak vzali vaši svatbu blízcí (rodina, kamarádi apod.)?
Tomáš: Rodičům jsme to volali hned při odjezdu ze svatby. Eliina rodina to vzala v pohodě. Já mám se svou rodinou myslím hodně dobré vztahy, tak tam proběhlo spíš nějaké to povzdechnutí, že nemohli být u toho. Ale znají mě a vědí, že si dělám co chci a respektují to.
Alžběta: Navíc jsme měli ještě ten den fotky ze svatby, takže vůbec o nic nepřišli, já to svojí rodině řekla s větším zpožděním, ale nikdo to neřešil.
Co byste poradili lidem, kteří zvažují svatbu podobného rozsahu? Na co by rozhodně neměli zapomenout?
Alžběta: Podle mě je nejdůležitější, odhodit všechny stereotypy. Když už se dostaneš do režimu, že si to uděláš po svém, tak nemusíš jít na svatební veletrh a kupovat holubičky a obláčky, protože tak se to dělá. Můžeš jít kamkoli, klidně do obchodu s komiksama, a udělat si to opravdu jen podle vás dvou. Když jsme plánovali společně s Tomem svatbu, tak jsme se bavili o věcech, které nás baví oba. Podle toho jsme vybrali barevnost, jídlo i pití. Například ani jeden z nás nepijeme, tak jsme měli na svatbě místo alkoholu velký barel s kafem ze Starbucksu. Kdybychom pořádali svatbu pro 100 lidí, tak v tomhle ohledu budu muset udělat nějaký kompromis a pořídit třeba nějaké víno. Měla jsem černobílé šaty a Tom se ženil v džínách, košili a klobouku. Asi se dá čekat, že by někdo z příbuzenstva měl komentář k černý nebo k džínám. A takhle se dá pokračovat. Moje rada je zapomenout na to, co se běžně dělá. Je to oslava vztahu dvou lidí, tak když je ta možnost, je skvělý si dát tu možnost a přesně tak to udělat.
Comments